Mexičané mají ke Smrti blízko. Na rozdíl od nás se netváří, že neexistuje, že zrovna jich se konec pozemského života netýká. Nesnaží se ji zavřít za brány špitálů, nenabízejí jí jen pláč, smutek a výčitky. Každý rok na začátku listopadu s barvitou radostí, veselým zpěvem a úctou vzpomenou na ty, kteří už měli tu čest Smrt poznat.

Možná je to tím, že obyvatelé těchto krajů odjakživa Smrt uctívali. Kamenný kalendář prehispánských kultur obsahuje přinejmenším šest svátků na počest Smrti a mrtvých během jednoho cyklu. Ani pět století křesťanské „okupace“ tento duchovní odkaz nezničilo. Budiž, ramena dvou řek se spojila, voda se promíchala, ale poselství předků trvá: jeden den v roce mohou mrtví navštívit živé.

Možná je to tím, že Mexičané mají takovou povahu. Jedí, pijí a zpívají s takovou vášní, že si svá „gusta“ berou s sebou až za hrob. Milují své blízké tak hluboce, že ani Smrt nedokáže ta vlákna vztahů úplně přetrhnout. Jednou za rok dovolí živým, aby jí - s kytarami v rukou - uctili tequilou, tortillami a cukrovými homolemi. Za odměnu pak pootevře mrtvým na okamžik bránu.

Možná je to tím, že severní Mexiko je v listopadu zalito slunečním svitem. Vzduch je plný prachu a bodavé paprsky nízkého slunce vykrajují z vyschlé krajiny siluety lidí, domů a vesnic jakoby stříhaly živé příběhy z barevných papírů. A milióny malých sluncí v podobě oranžových afrikánů rozházených po hrobech zkrátka nedovolí nikomu plakat.

Možná je to tím vším dohromady, že Mexičané mají ke svým mrtvým blízko.